Zápis z pohledu mého: Kohy

V pořadí již čtvrtou, pro mne však první, session naplánoval kdosi na 24. červen 2000. Session byla v Praze, což jsem přijal s klidem sobě ne příliš vlastním, i proto, že oproti Ostravě a podobným městům je to z Českých Budějovic co by vlakem dojel.

Pro mne znamenal čas srazu 13:00 hodin smrt, neboť jsem byl nucen vstát už v ... no, přesně už si to nepamatuju, ale vím jistě, že v tu hodinu obvykle teprve usínám. Den předtím, čili v pátek, jsem tedy ulehnul nezvykle již v 10 hodin večer, abych byl vůbec schopen vstát.

Cesta vlakem ubíhala celkem dobře, matně si pamatuji na dvojici asi dvaadvacetiletých dívenek, které si zcela nelogicky ukládali svá zavazadla nad mou hlavu, což zapřičinilo můj upřený natvrdlý výraz a následně jejich natvrdlý smích. Raději jsem usnul. Jaké pak bylo mé zděšení, když jsem se probudil a místo vnadných pohledných dívenek přede mnou seděli dvě asi šedesátileté “babičky”, které hledali v programu, kdy dávají Kassandru. Pro jistotu jsem tedy předstíral, že spím i nadále, neboť obě si zjevně zapomněly brýle a hodlaly mne zapřahnout.

Nezklamaly mne ani České dráhy. Měli jsme do matičky Prahy dorazit kolem dvanácté, ale to jsem ještě mohl s libostí sledovat za okny vlaku pole v okolí Prudéřova. Nezbývalo tedy, než žhavit linky na Deepdanceův mobil. Dovolal jsem se a příjemný hlas na druhé straně mi sdělil, že až zazní signál, mohu si popovídat. Druhý pokus byl ale úspěšnější, sdělil jsem své osobní číslo, jméno, věk, povolání, míry, vzdělání, stav opotřebení mozkové kůry a oznámil jsem, že přijedu s mírným zpožděním - asi dvou hodin.

Jelikož jsem se naučil nazpaměť i program session, věděl jsem, jak a kam mám jet metrem, dokonce jsem i se svým notně oteklým okem, které bylo nehezky zasaženo zánětem spojivek, nalezl Náměstí Míru. Novogotický kostel, cíl mé cesty, vyrostl přímo před mýma očima. Ha, schody, ale kde jsou všichni? A další schody! Zas nikdo. Do kosmu, ten kostel má ale schodů. Konečně jsem nalezl správné schodiště. Tedy, zprvu jsem si nebyl jist, že je správné, neboť trochu impertinentní vzezření deepdance s mobilem v ruce ohánějícího se svými typickými gesty před partou sedících posluchačů mne trochu mátlo, leč právě deepdance si mne všiml a ...

Představil jsem se způsobně všem sedícím i nesedícím. Zvědav jsem byl hlavně na Arnolda_Rimmera, ale právě jen on se mi vůbec nemusel představovat. Jeho H na čele mě utvrdilo v tom, že s tímhle bláznem si budu rozumět. Neboť se čekalo už jen na mě, mohli jsme vyrazit.

Naše skupinka se pomalu šinula na zastávku metra a posléze tramvaje a já se začal nepatrně rozkoukávat. Již na počátku jsem pochopil, že s genLaudonem, Achjoem, Geniem a chvílemi i s deepem a s Clouseauem si příliš nepokecám, protože jejich věrným tématem se staly počítače. Ne, že bych jim nerozuměl (vždyť jsem z informatiky i maturoval), ale ti chlapci za cca. hodinu použili několik světových jazyků, kterým nerozumím. Tak předně mluvili svahilsky, jihoarménsky, jazykem zulu s hornoslezským dialektem a taktéž spolu komunikovali strojovým kódem, načež napadla Clousyho spásná myšlenka: Kdo od teďka promluví o počítačích, platí ostatním pivo! A byl klid! Asi na deset minut...

Nicméně jsme se pomalu přesouvali zasluněnou Prahou do restaurace Vyhlídka na Petříně. To už jsem byl zcela zahlcen diskuzí s Arniem_Rimmerem, neboť on je prvním člověkem, kterého znám, co žere Červeného trpaslíka stejně jako já! Během celého dne jsme ze sebe chrlili jednu trpaslíkovskou hlášku za druhou, což nelibě nesli někteří nezasvěcenci a také Clouseauova bránice. V této skvělé restauraci jsem ochutnal jen jablečný džus, protože pohled do jídelního lístku zabolel i mé zánětem nezasažené oko. Posměch sklidilo i moje, na první pohled, nelogické počínání, kdy jsem si chladil studeným džusem ochořelé oko, ale během dne si i na to moji souputníci zvykli. Ale ten smích vám ještě oplatim, vy chodící žumpy hnusného odpadu! Ehm, pardon, to je jen takový citát z RDW, nechal jsem se unést. :-))

Pak následoval přesun do jiné “restaurace”, která však neskýtala pro nás potřebný životní prostor, načež následoval překrásný pajzl podivné cenové skupiny, kde i smluvní ceny byly jakýmsi druhem luxusu. Přepadl mne pravděpodobně nějaký druh pominutí smyslů, možná mě spíše přepadl neskonalý hlad, jisté je, že jsem si objednal jídlo. Jmenovitě rajskou omáčku. Avšak nenechte se mýlit, ta kolem rajské omáčky ani neletěla! Podobný přehmat udělal i deepdance, ten však i ve spojení s krabicovou verzí “vína”. Vše umocňoval i onen příjemný starší občan, který se s námi snažil komunikovat, avšak nedostatečný počet zubů, nebo snad nedostatečný IQ rating způsobil, že jeho řeč připomínala spíše prskot těhotného jezevce s pohlavím přiskřípnutým v pasti na krysy.

Následovala Fanánkova restaurace Na kovárně. Nutno říci, že ta se svou kvalitou vyrovnala evropskému standardu. Příjemná obsluha v provedení mladé slečny měla jen jeden problém - deepdance, neboť tento bezesporu příjemný chlapec nevěděl, co by už ji mohl pochválit, a tak se dostalo i na věci, o kterých na tomto místě neradno psáti. Jídlo bylo skutečně znamenité - dal jsem si kousek s názvem: Xena, to je žena - a jal jsem se opět diskutovat s Arnoldem. Mezitím začínal v televizi nad námi i fotbal, takže mě skoro NIC nechybělo. Hodiny v této restauraci ubíhali velmi příjemně, takže další z hnidopišských připomínek ctihodného Achjoa, který se neustále oháněl vytisklým programem session, abychom vyrazili na další stanoviště, se setkalo jen s malým pochopením, leč program je program, a tak jsme se skutečně odebrali do jisté herny nedaleko Vltavy.

Tam se nás všechny snažil svým uměním ohromit deepdance a nutno říci, že se mu to dařilo. Porazil i mne, ale vzhledem k mému handicapu - jednookosti, to nebyla výhra až tak zasloužená. To již nastal nový den - neděle. A některé účastníky session to evidentně zmohlo, pročež usínali jeden po druhém na křesílkách v herně. Jen Cinzano Bianco Clouseau a Rimmer byli ve hře kulečníkové neúnavní a koule honily po stole dlouhé hodiny a neviděl jsem, že by jim jakákoliv z nich spadla do díry. To se však i náš čas nachýlil, a tak jsme se já, Clouseau, Arnold_Rimmer a deepdance - tedy to nejzdravější jádro naší společnosti - odebrali na zastávku autobusu, jež nás měl zavést na Jižní město, kde deepdance bydlí. Tady bych se rád pozastavil, protože jak mi deep sdělil, v tomto autobusu nikdo nikdy neplatil za jízdu a člověk cvaknuvší si lístek je považován za plesnivý chomáček rektálních chloupků. Prý se městu vyplatí rozvést ponocující chátru do domovů, než aby se jim potloukala v centru města. No, holt komunismus je v některých sférách našeho počínání stále hluboce zakořeněn.

Dorazili jsme do deepdancova kvartýru a museli jsme uznat, že byt je zařízen vkusně a moderně. Hodí se však spíše pro návštěvy vnadných dam, než nás, intelektuálně vzhlížejících znalců Červeného trpaslíka. Jedno letiště, malá kuchyňka, velká televize, HI-FI věž a neskutečná kvanta tisíců pirátských CD, to byl obrázek, který jsme mohli jen s otevřenými ústy sledovat. Slepá závist cloumala mnou ještě ve spánku, i když bůh ví, co to se mnou vlastně cloumalo, protože na letišti jsem spal právě vedle deepa.

Ráno, kolem ?deváté? hodiny jsme vstali a já, Clouseau a Arnold jsme se odebrali na zastávku MHD a následně na metro. V tom se má cesta rozdělila i s posledními dvěma účastníky session. Zpáteční cesta proběhla celkem v klidu a já si mohl v hlavě přehrávat celý průběh předchozího dne, který byl z těch nejpernějších.